Jak se Dán vydal do vod anime pro ženy

Ne úplně často se pouštím do delších sérií. Nodame Cantabile se v mém listu válí už nějaký ten pátek, protože má skoro padesát epizod a můj zrak obvykle směřuje k běžným dvanáctidílným seriálům. Jakmile jsem se dokopal k prvním pár dílům, bylo mi ale jasné, že tohle bude stát za to (i když je to džosé).

Jen životní příběh hrdiny Čijakiho pokládá základ pro zajímavé komediální zápletky. Je to student hudební školy, geniální pianista, skvělý houslista; jeho snem je ale dráha dirigenta. Je ze studentů, kteří mají potenciál odcestovat do zámoří a učit se od nejlepších evropských umělců nebo se účastnit světových soutěží. Čijaki má ale z různých důvodů strach snad ze všech forem cestování, čímž zůstává uvězněn v Japonsku.

Vedle Čijakiho stojí druhá hrdinka, Nodame. Bordelářka, jakou svět neviděl, která ač neumí číst v partituře, má zajímavý styl hraní. Dohromady je svede společný učitel, ke kterému Čiaki přechází. Jako zkušenějšímu připadá Čijakimu úkol pomáhat Nodame s učením, což ve výsledku oběma pomáhá a nakonec nezůstane jen u toho. Čijakimu se v průběhu první série dostává prvních zkušeností s dirigováním a rychle se dostává do povědomí veřejnosti i kritiků. Jak on, tak Nodame bok po boku budují své schopnosti a když se Nodame dozvídá, jak Čijakiho kariéru omezuje jeho strach z cestování, rozhodne se pomoct mu.

Příběh docela příjemně odsýpá a přináší zajímavé zápletky. Některé postavy mi tedy úplně nesedly, protože ztvárňovaly klišé, která nemám úplně v oblibě, ale někoho jiného by třeba pobavily. Co mi docela vadilo v první sérii byla nedynamičnost koncertních scén. Všechny koncerty orchestru byly sadou švenků po statické kresbě a krátkých prostřihů na prsty různých hudebníků. I spousta záběrů na dirigenta byla statická a když měl některý vyjadřovat nějaký stav jeho mysli, je statický dirigent osvícen světlem, nebo obalen v květinovém rámečku. Nějak jsem z toho necítil život. Od druhé série se to ale zlepšilo a v sérii třetí jsou koncerty živé, jako třeba v Hibike!

Nahrávky orchestru jsou samostatnou kapitolou. Při sledování druhé série jsem si všiml zajímavého paradoxu. Zjednodušeně řečeno v první sérii nám hrají hlavně studenti, v sérii druhé zase převažují profesionální soubory; paradoxem ale je, že v sérii první si dirigent trhá vlasy kvůli margináliím a orchestry zní dobře, zatímco v sérii druhé je hlavní hvězdou profík Kakofonix ve stoletém orchestru a byť to dirigenta štve a chce s tím něco udělat, už si netrhá vlasy (a to je pořád má!). Ale třeba jsem jen já nechápavý idiot a má to být vývoj povahy hrdiny 😏

Nodame Cantabile je dobrá příběhová oddechovka nejen pro fanoušky klasické hudby. Příběh je příjemný, opepřený řadou komických postav. A byť se nejedná o nejnovější kousek, pokud máte rádi hudební žánr nebo rom-com, měli byste mu dát šanci.